Marek Nenutil - Openmindz360

Marek Nenutil (1978), Czech Republic

Marek Nenutil (*1978), osobnost kdysi neodbytně spjatá s prostředím streetartu a graffiti (1993-2011), avšak odjakživa se věnuje malbě a různým výtvarným technikám a vyjádření. Prošel řadou uměleckých škol, například u garfického výtvarníka Jozefa Odrášky v Ostravě a Miroslava Bravence v Brně. Navštěvoval i ateliér malby prof. Daniela Balabána akad. malíře na Fakultě umění Ostravské univerzity.

Ilustroval knihy, časopisy, plakáty, namaloval desítky interiérů a exteriérů s celými vizualizacemi po celé České Republice. Vytvářel designy na trička, spolupracoval na několika výtvarných projektech. Dnes se volně a bravurně pohybuje na mezích současné dynamické figurativní malby, objektu a instalací. Vytváří také koláže, věnuje se keramice a grafickým technikám.

Jeho díla jsou zastopena v českých i zahraničních sbírkách v USA, Polsku, Německu, Taiwanu, Rakousku atd.

kurátor P. Kubesa

Marek Nenutil (*1978), a person once hauntingly connected with an czech world of streetart and graffiti (1993-2011), but it has always been devoted to painting and various art techniques and expression. He went through a number of art schools, for example, with graphic designer Jozef Odráška in Ostrava and Miroslav Bravence in Brno, he also visited the painting studio of Prof. Daniel Balbán, an academic painter at the Faculty of Arts of the University of Ostrava.

Illustrated books, magazines,posters, dozens of painted interiors and exteriors throughout with full vizualizations in the Czech Republice, creating designs on shirts, collaborated on several art projects. Today he freely and bravely moves on the limits of the current contemporary figurative painting, object and mixed - media installations. He also creates collages and specializes in ceramics and graphic techniques.

His works are represented in Czech and foreign collections in the USA, Poland, Germany, Taiwan, Austria, etc.

curator P. Kubesa

Text k výstavě History of violence. No. 2

Pokud bych měl vytknout alespoň jeden převládající znak dosavadní tvorby Marka Nenutila, pak je to jeho až existenciální zaujatost malbou. Jeho umělecký projev je direktivně upřímný a vášnivý. Můžeme široce spekulovat o tom, proč tomu tak je. Myslím ale, že jednou z příčin je to, že nemá systematické malířské vzdělání. Ostatně v tom není ani první a určitě ani ne poslední z malířů, kteří poučenou řemeslnost dokázali nahradit vše strhující zaujatostí, jež dodává jejich dílu pozoruhodnou vitální sílu. Marek Nenutil se malbě věnuje už do mládí. Prošel si ne nevýznamnou periodou street artu. Vysledovat můžeme i jeho odbočky k objektovému umění, v němž se projevuje i jeho osobní dlouhodobá zkušenost s nemocničním prostředím a jeho typickými proprietami. V poslední době ověřuje i možnosti modelované plastiky. Malovaný obraz ale v jeho tvorbě každopádně jednoznačně dominuje.

Často pracuje v cyklech. Zúročuje v nich své rozličné inspirace, proměňuje a střídá náměty i malířský výraz a použité techniky. Protože se necítí svázán s tradicí malířského média, nebojí se experimentovat a zkoušet takové postupy, které jsou pro mnohé z jiných autorů nemyslitelné nebo zapovězené. V tom, co dělá, zkrátka vzývá své právo na svobodnou tvorbu.Nespoléhá se na již nalezené. Záměrně uhýbá z prošlapané cesty, aby mohl stále znovu stupňovat atak na divákovo oko, jeho emoce i myšlení.

Na petrifikované obrazy minulého nasazuje často jakýsi dystopický filtr,  skrze který se snaží rozkrývat a demaskovat to současné a nebo (možná) uhadovat to budoucí. Ačkoli se tedy často nechává inspirovat starými fotografiemi ze 40. a 50. let minulého století, přepracovává tyto zdroje tak, aby skrze autorskou proměnu způsobu jejich zobrazení a použité rekvizity (např. rozličná militaria od plynových masek až po nejrůznější palné zbraně) a inscenování ve stylu „nevinných dětských her“ mohl odhalovat, glosovat a komentovat problémy současného světa – od globální ekologické krize, až po nárůst násilí, nenávisti a xenofobie prosakujících do současnosti nejen skrze manipulované interpretace dějin, ale i prostřednictvím masmediálních her a vše svazujících sociálních sítí zauzlených falešnými zprávami a hoaxy všeho druhu zvráceně synergicky deformujících naše vlastní, privátně zabarvené a tím i jedinečné způsoby vnímání.

Svět, který Marek Nenutil divákovi takto předkládá, se proměňuje ve zvláštní panoptikální divadlo, v němž je přirozený řád věcí nahrazen subverzivní karnevalovou logikou tak, jak ji ve svém díle o smíchové kultuře středověku popsal M. M. Bachtin. Tam, kde bychom čekali barevnou orchestraci, setkáváme se se škálami černí a bělob. Tam, kde předpokládáme nevinnost a čistotu (dětské hry), odhalujeme více či méně přiznané tendence k násilí, manipulaci a ovládání. Nezbývá tedy než se ptát, proč svůj obrazový svět ladí do potemnělých apokalyptických hymnů? Na jeho způsob vidění se jistě můžeme dívat jako na konfesijní potvrzení bytostné dekadentní deziluze ze světa a z jeho aktuálního směřování. Stejně tak ale, prizmatem výše zmíněného subverzivní karnevalové logiky, se můžeme jeho tvorbu hodnotit i jako výraz latentní snahy harmonizovat to, co vlastně harmonické doposud nebylo a stále ještě není.

Mgr. Martin Mikolášek

If I have to criticize at least one predominant feature of the work of Marek Nenutil, then it is his existential preoccupation with painting. His artistic expression is genuine and passionate. We can broadly speculate about why this is so. But I think one of the reasons for it is that he lacks a systematic apprenticeship in painting. Of course, he is not the first and certainly not the last of those painters who have been able to replace instructive craftsmanship with an all engrossing preoccupation that gives their work a remarkable and vital force. Marek Nenutil had already devoted himself to painting in his youth. He went through a not insignificant period of street art. We can pinpoint his turn to objective art, where his personal and long experience with the hospital environment and its typical paraphernalia finds expression. Recently he has been testing the possibilities of modeled sculpture. But the painted picture still singularly dominates his work.

He often works in cycles. He puts his various inspirations to good use in them. He transforms and alternates themes and artistic expression and the technique he uses. Because he feels no bonds to the traditional medium of painting, he is not afraid to experiment and try methods that many other artists consider unthinkable or forbidden. He simply invokes his right to be freely creative. He seeks more than what has been discovered. He deliberately turns away from the beaten path in order to escalate his attack, again and again, on the viewer’s eye, emotions and thoughts.

He has often deployed a sort of dystopian filter on his petrified images in an attempt to uncover and unmask the present and (maybe) divine the future. Although he is often inspired by old photographs from the 1940s and 50s, he uses the author’s transformation of the imagery and props used (e.g. diverse militarism from gas masks to all sorts of firearms) and staging in the style of “innocent children’s games” to recast these resources in a way that allows him to detect, gloss over and comment on the problems of the world, from the global environmental crisis to the growth in violence, hatred and xenophobia seeping into the present not only through manipulated interpretations of history, but also through mass media games and incestuous social networks entangled with false news and hoaxes of every kind that perversely and synergistically twist our own, privately and uniquely tinted perceptions.

The world that Marek Nenutil thus presents to the viewer is transformed into a special panoptical theater, where the natural order of things is replaced by a subversive carnival logic as described by M.M. Bakhtin in his work on the medieval culture of Smíchov. Where we expect to see multi-colored orchestration, we encounter a range of blacks and whites. Where we assume innocence and purity (children’s games), we discover the more or less acknowledged tendency to violence, manipulation and control. Is there nothing left to ask except why the imagery of his world reverberates with darkened apocalyptic hymns? We can certainly see his way of seeing things as a confession meant to confirm an existential decadent disillusionment with the world and the direction it is going in. Equally, however, we can judge his work through the prism of the aforementioned subversive carnival logic as an expression of his latent attempt to harmonize that which has never been harmonized and still awaits it.

Mgr. Martin Mikolášek

Text k výstavě SOURCE

Marek Nenutil(*1978) ,malíř používající umělecký pseudonym Openmindz360, dále prozkoumává cestu, kterou jdou i další malíři, která má na svém konci status uznávaného umělce vystavujícího v prestižních galeriích, který se za sto let dostane do učebnic o historii umění. S neumdlévající energií zkoumá a zobrazuje témata jemu blízká – opuštěné industriální prostory, zachmuřené postavy a nekonečné kombinace těchto dvou elementů, které prokládá často bizarními výjevy, které z epicky laděných obrazů dělají někdy grotesku, někdy thriller a někdy absurdní drama. Scéna obrazu však každopádně diváka nikdy nenechává lhostejného. S ohledem na množství na první pohled patrných i skrytých významů si divák může v obrazech vždy najít něco prozkoumání hodného a divákovy emoce při pohledu na díla Marka Nenutila se tak mohou proměňovat od hloubavého zkoumání přes znechucení až k pobavení. Marek Nenutil ovšem stále píše resp. maluje především svůj vlastní příběh – maluje co vidí, co cítí, co chce říct, co prožil či co viditelně prožilo okolí okolo něj. V jeho obrazech je tak cítit autenticitu, kterou nemůže popřít nikdo – ať už ten, komu se jeho způsob zobrazivé malby líbí či ten, komu jeho pestrobarevně epický přístup nevyhovuje. Ale o co jiného, než o autenticitu a o schopnost ji prožít a vyjádřit jde v umění, v malbě a vlastně i v životě především? Autentický divno rej může začít. Pokochejte se!

Petr Hájek - The Chemistry Gallery

Text k výstavě v Richard Adam gallery

S obrazy Marka Nenutila jsem se poprvé setkal v Chemistry Gallery v Praze. Tedy s obrazy… Byl tam vystaven jeden jediný /spolu s pár objekty/ a jméno autora znělo Openmindz360, což přece jenom na křestní jméno či příjmení nevypadalo. Prohlížel jsem ten obraz zleva i zprava, vracel se k němu a říkal si: jak to, že toho malíře neznám. Ten obraz je totiž docela dobrý.

Můj problém se jmenuje ostych. Vždy mi naskočí husí kůže, když mám někoho poprvé oslovit. Poprvé s někým „hodit hantec“, jak se říká v Brně. Zkrátka /v tomto případě/ přijít a zeptat se. Je to skoro vždycky stejné. Chvíli váhám a pak uteču. Nevím, co mně vrátilo do galerie v tomto případě. Asi skutečnost, že ten obraz byl opravdu dobrý. A potom taky vlastní ješitnost. Já, který si tykám s kdejakým malířem bych Openmindze360 neměl znát? Tak to teda ne!

Slečna, která seděla v kanceláři, byla docela sdílná. Koneckonců, je to její práce. Prozradila mně, že Openmindz360 je umělecké jméno jistého Marka Nenutila, že ten Marek Nenutil žije v Ostravě, že utekl ze všech výtvarných škol na které kdy chodil /tedy dvou/, že umí opravdu malovat a taky že mně pošle nějaké fotky svých obrazů. Nic víc, nic méně. Je to málo? Po pravdě řečeno ano.

Když chci poznat, je-li obraz dobrý nebo špatný, musím vidět originál. Obrázky na počítači či v katalogu jsou samozřejmě zajímavé, ale jen jako informace. Jen jako zběžné seznámení. Se skutečným obrazem totiž mají jen velmi málo společného. A s jeho kvalitou už vůbec nic. Do galerie mně nejrůznější malíři posílají desítky a desítky katalogů, bombardují mě maily s přiloženou fotodokumentací a 487 reprodukcemi, zasílají výstavní projekty, které vytvořili speciálně, ale speciálně jen pro nás. A ovšem chtějí výstavu. Nejlépe hned, ideálně v celém prostoru. A nejspíš i širokém okolí. Ten můj projekt je totiž opravdu jedinečný, píší.

V Ostravě jsem Marka Nenutila navštívil s Danielem Balabánem. Když totiž jezdím za kumštem do „ocelového srdce republiky“, Dan na mě čekává na nádraží a pak mě vozí „od čerta k ďáblu“, protože jinak bych byl v Ostravě ztracen. Je to velmi specificky rozlehlé město…

V ateliéru jsem po pravdě řečeno docela oněměl. Ať už jsem čekal cokoliv, skutečnost byla naprosto šokující. Představte si rozlehlý prostor, kde panuje spíše přítmí a v něm obrazy. Deset, dvacet, padesát, sto. Velké formáty i menší realizace, plastiky i stohy kreseb. O stěny se opírají v tom přítmí přízračné černé figury, nosné dřevěné sloupy uhýbají před hořícími domy, důstojník s ampliónem cosi volá na zmatený chumel lidí. Je to exprese? Je to surrealismus? Nebo co vlastně? Jak jsem stál a díval se na ta plátna, docházelo mně pomalu, že takové škatulkování nemá v podstatě smysl. Že ty obrazy jsou o něčem docela jiném. O současném světě, o násilí v něm, o bezvýchodnosti situací. Ale zároveň i o naději. Kdo může vědět, jakou zprávu vkládá důstojník do ampliónu. Kdo může vědět, co vlastně volá. Autor? Malíř? Koneckonců, není to i pro něj tajemstvím?

Nabídl jsem Markovi Nenutilovi výstavu v Adam Gallery. Vždyť to uvažte. Jeho poselství je natolik závažné a natolik dobře namalované, že ho Brno musí vidět. Musí ho vidět, i když po něm, a to je opravdu překvapující, v Brně zatím žádný jiný galerista nesáhl.

Richard Adam



Marek Nenutil (*1978), a person once hauntingly connected with an czech world of streetart and graffity, but it has always been devoted to painting and various art techniques and expression.

Illustrated books, magazines, dozens of painted interiors and exteriors throughout the Czech Republice,creating designs on shirts, collaborated on several art projects.

Stands out today as the charismatic "meverick", which freely and bravely moves on the limits of the current contemporary figurative painting, object and mixed - media installation.

P.Kubesa-The Chemistry Gallery

Exhibition SOURCE text

Marek Nenutil, painter using artistic pseudonym Openmindz360 , further explores the path that walk other painters, that ends by status of recognized artist exhibiting in prestigious galleries, who gets into textbooks of the art history in about hundred years. With continuing energy he explores and displays topics close to him - abandoned industrial spaces, brooding characters and endless combination of these two elements, which interleaves often bizarre scenes that turn the epic toned paintings into sometimes grotesque , sometimes thriller and sometimes absurd drama. Scene of the painting, however, never leaves the viewer indifferent. Regarding to the amount of at first sight apparent and hidden meanings viewer can always find something worthy of examination in paintings and emotions of the spectator looking at Marek Nenutil’s works may be transformed from a thoughtful exploration through disgust to entertain. Marek Nenutil however, still writes resp. paints mostly his own story - he paints what he sees, what he feels, what he wants to say, what he had lived through or what apparently experienced his neighborhood. In his paintings is to feel the authenticity of which no one can deny - whether the person who likes his way of depictive paintings or the person whom does not suit his colorfully epic approach. Well, about what else but the authenticity and ability to live it and to express it is going on in art, in painting and actually in life in the first place? Authentic weird whirl can begin. Enjoy it!

Petr Hájek - The Chemistry Gallery


Exhibition in Richard Adam gallery text

My first encounter with Marek Nenutil’s paintings took place at The Chemistry Gallery in Prague. Well, to be exact, it was just one single painting that was exhibited there, together with a few objects, and the artist’s name was Openmindz360, which sounded neither like a first name, nor like a surname. I scrutinised the painting from the left, then from the right, kept going back to it and asked myself how come I didn’t know the painter. The painting was actually quite good.

My problem is shyness. I get goosebumps whenever I should speak to someone for the first time; have a chat; or in this case simply come and ask. It is almost always the same. I hesitate for a while and then run away. I am not sure what made me come back to the gallery this time. It might have been the fact that the painting was really good. And also my own vanity. I who am friends with painters of every sort and kind should not know Openmindz360? Unacceptable!

The young lady in the office was quite talkative. It is her job after all. She told me that Openmindz360 was the pseudonym of a certain Marek Nenutil who lived in Ostrava, ran away from all the art schools he ever attended (he attended two), that he really could paint and that he would send me some pictures of his paintings – nothing more, nothing less. Is it too little? It is, to be honest.

If I want to find out whether a painting is good or bad, I need to see the original. Paintings in a computer or catalogue are of course interesting, but only as information. It is like a superficial encounter, since they only have very little in common with the actual painting and nothing at all with its quality. Various painters send dozens and dozens of catalogues to my gallery, they bombard me with emails which have photo documentation and 487 reproductions attached, they send exhibition projects created exclusively for us. And they want an exhibition in our gallery, ideally right now and in the entire space, or maybe even in the wider surroundings, claiming that their project is really unique.

I visited Marek Nenutil in Ostrava with Daniel Balabán. When I make art-related trips to the “steel heart of our republic”, Dan always picks me up from the train station and takes me “from pillar to post” because otherwise I would be lost; Ostrava is quite a big city with a very specific layout.

What I saw at the artist’s studio left me quite speechless. Whatever I had been expecting was different from what there was to see. And that was absolutely shocking. Imagine a large, rather gloomy space, with paintings in it – ten, twenty, fifty, a hundred; large as well as smaller formats, sculptures and piles of drawings. Black figures that look like phantoms in the gloom lean against the walls; the wooden supporting poles avoid burning houses; an officer with a loudspeaker calls something out into a confused huddle of people. Is it expression? Is it surrealism? What is it actually? As I was standing there, watching the paintings, I slowly realised that any pedantic classification is practically useless. The paintings are about something completely different – they are about today’s world, about the violence in it, about the desperation; but also about hope. Who can tell what message the officer conveys through the loudspeaker? Who can tell what he’s calling out? The artist? The painter? Doesn’t it stay secret even for him after all?

I offered to exhibit Marek Nenutil’s works at Adam Gallery. Just think about it. His message is so important and so well painted that Brno must see his artworks. It must see them despite the really surprising fact that no other gallerist has reached out for his work so far.

Richard Adam

Katalog | Catalogue


Starý web | Old webside

©2019, Marek Nenutil - Opendmindz360°by Ostrý web